By Tereza Jeřábková

Ruční výroba skla nedoznala od svého vzniku v průběhu několika tisíc let podstatných změn, pokud jde o způsob práce.

Nejstarší foukané sklo se vyrábělo bez použití forem. Takový způsob práce měl řadu omezení, protože většinu složitějších tvarů není možné bez formy vyrobit.

Formy se ve sklářství začínají užívat již zhruba v 5. století př.n.l.. Zpočátku se používali zřejmě otevřené miskovité formy. Dalším stupněm vývoje bylo foukání do uzavíracích forem, které dávají sklu přesný tvar. Již ve starověkém Římě se nesporně užívali nejen formy dřevěné, ale i kovové.

Nejstarší sklárny v českých zemích se dají doložit v 2. polovině 13. století. Tyto sklárny vznikaly mimo města na území s lesním porostem, a to zejména, kvůli dřevu, které bylo nezbytnou surovinou k výrobě potaše a k vytápění pece. Tyto hutě byly kočovné. Když huť spotřebovala všechno sklo v okolí nedovážela ho, ale přestěhovala se jinam, kde byl dřeva dostatek. Toto byl způsob běžný v celé střední Evropě. V těchto sklárnách se vyrábělo tzv. „lesní sklo“, které svůj název získalo nejen podle umístění skláren, ale také kvůli typické nazelenalé barvě špatně odbarvené suroviny s vysokým obsahem železa.

Nejstarší sklárna , která je dosud v provozu se nachází v Chřibské a pracuje přibližně od roku 1414.

Během 15. a 16. století došlo k velkému rozmachu sklářské výroby v Čechách a v průběhu 16. století je na území Čech a Moravy evidováno přes 120 hutí, z nichž většina již sídlila ne jednom místě.

17. století bylo obdobím obrovského rozmachu sklářství v českých zemích a hutě začali vznikat i tam, kde sklářství nemělo tradici, ale již v první polovině 18. století se začínají formovat dvě hlavní specializované sklářské oblasti.V jižních Čechách, především v podhůří Novohradských hor, Šumavy a Českého lesa se nacházelo největší množství hutí. V Severních Čechách v oblasti mezi Novým Borem a Českou Kamenicí a mezi Turnovem, Libercem a Jabloncem n. Nisou působila zase většina rafinačních dílen.

Konec 18. a začátek 19. století je pro Čechy obdobím výrazného útlumu sklářství a to zejména kvůli napoleonským válkám a blokádě trhu. Již od třicátých let 19.století se ovšem začal počet domácích podniků zvyšovat.

1. světová válka znamenala definitivní zánik většiny menších hutí zejména díky přechodu na nová paliva, ale také díky poklesu zájmu o secesní sklo. S postupem industrializace došlo také k centralizaci a specializaci výroby.

Po roce 1945 došlo ke znárodnění a sklárny se zpočátku potýkali kvůli odsunu kvalitních německých sklářů s nedostatkem kvalifikovaných řemeslníků.Sklářství zasáhla monopolizace a menší výrobny buď zanikali, nebo se stávali součástí větších centrálně řízených celků.

V současnosti je sice mnoho menších podniků znovu v provozu, ale celkový recesivní trend sklářství nejen v Českých zemích, nedopřává plného rozvoje zejména ruční výrobě, která je sice na vysoké úrovni, ale oproti výrobě automatické je velmi drahá.