By Tereza Jeřábková

Technika rytí skla je velice starobylou technikou, která je odvozena z rytí ( řezání) drahých kamenů.

Rytí skla, tak jak jej známe dnes vzniklo a začalo se používat v českých zemích v období baroka, a to zejména jako nápodoba rytí módního, ale velmi drahého horského křišťálu.

Počátkem 17. století se pro rytí začínají používat rotující kolečka z kovu, na které byla nanášena suspenze brusiva. V té době působil v Praze Kašpar Lehman, který jako první začal řezat sklo a získal pro to roku 1609 privilegium od císaře Rudolfa II.

Počínaje poslední čtvrtinou 17. století dosahují čeští rytci velkého úspěchu, zejména díky velkému umění, ale i díky tvarově rozmanité surovině z tzv. „Českého křišťálu“, který vynikal vysokým leskem a světelným rozptylem, který na rytině vynikal. Dá se říci, že české sklo dosáhlo v tomto období, tj. na přelomu 17. a 18. století poprvé světového významu, právě díky rytému a broušenému sklu.

Koncem 18. a počátkem 19. století nastává úpadek českého sklářství, zejména díky prusko-rakouské a napoleonské válce.

Přesto se výroba rytého skla udržela a dokonce se i rozvíjela, zejména na severu Čech. Nejvýznamnějším rytcem tohoto období byl Dominik Bímann z Nového Světa v Krkonoších. Vynikal jako portrétista a využíval techniku hluboké rytiny.

Další významnou postavou českého rytého skla byl vídeňský architekt Ludvík Lobmeyr, který v roce 1855 kupuje továrnu v Kamenickém Šenově a přivádí ryté sklo na vysokou úroveň.

V tomto období se také objevuje rytí na kamínku, které bylo vhodnější pro manufakturní výrobu levných méně náročných matných rytin, většinou ornamentálních dekorů.

Dalším významným fenoménem českého rytého skla byl Bedřich Egerman který ve 30. letech 19. století v Polevsku u Nového Boru vynalezl červenou lazuru a začal ji prorývat smýkanou technikou.

Počátkem 20. století dosahuje vrcholu v oblasti rytého skla zejména práce prof. Josefa Drahoňovského a prof. Jaroslave Horejce, Ludviky Smrčkové a dalších výtvarníků zejména z vysoké školy Umělecko průmyslové.